Únos

Aniž bys to předem věděla, na tebe někdy počkám před školou se svou černou dodávkou. Spolu se dvěma kámošema tě vtáhnem dovnitř a už za jízdy dáme roubík, zavážeme oči, svlékneme, nasadíme pouta a za ty tě přivážeme k úchytce v ložném prostoru, kde teď pololežíš, poloklečíš.

Nic nevidíš, slyšíš jen, jak nejdřív projíždíme městem a pak najíždíme na dálnici. Celou dobu také cítiš naše nedočkavé ruce, jak se dotýkají každého kousíčku tvého těla, občas nějaký prstík zajede do tvé štěrbinky, občas nějaká ruka silněji stiskne bradavky...

Asi po půlhodině dodávka zastavuje, motor ztichne, otevřou se dveře a jsou ti uvolněna pouta. Vyškubneš se, strhneš si šátek a dáš se na útěk. Po pár metrech se však zastavíš. Není kam utéct. Na všechny strany vidíš jen zdi. Jsi uprostřed dvora velkého asi 80x40metrů, na všech stranách obehnaného vysokou zdí. Jsou zde jen vchody do stájí a dodávka stojí předkem u dlouhého průjezdu domem, který uzavírají těžká dubová vrata.

Využijeme tvého zaváhání, chytíme tě a dostaneš na krk kožený obojek. Za ten tě snadno dotáhneme do altánku zhruba uprostřed dvora. Beze slova tě jeden po druhém opícháme a já pak řeknu kamarádům: "Odveďte ji do stáje a dobře jí přivažte za vodítko ke korytu, ať ji zase nemusíme honit po dvoře. Pak rozděláme oheň, upečeme krůtu a narazíme sud. Večer se s ní ještě pobavíme!" ...