Klatislávek

Klatislávek cnostný panic
jenž by nešel s holkou za nic,
nevěděl že ženská ďoura
stvořená je pro pinďoura,
myslel si, že u ďasa,
od chcaní má pinďasa.

Jedenkrát si vyšel k lesu
natrhat si trochu vřesu.
Trochu vřesu, trochu jmelí,
poslechnout si bzukot včelí.
Do trávy si pěkně sedl,
modré oči k nebi zvedl.

Když tu náhle, kde se vzala,
lesníkovic Mařka stála.
Klatislávek se rychle vzchopil,
zamračil se, oči sklopil.
Neboť jemu vypravoval ze vsi starý Čamrda,
že lesníkovic Mařka si hrozně ráda zamrdá.

Usmála se Mařena,
vždyť jsem k mrdu stvořena.
Neutíkej, počkej chvilku,
přeřízni mě, vždyť máš pilku.

Ráda bych si s tebou šoustla,
a hned si mu v cestu stoupla.
Zase used, ona taky,
nedělala žádné fraky.

Blůzku strhla, kypré kozy,
které měli v rukou mnozí.
Pohled na ně, byl mu nový.
Utéct chtěl, ve tváři ruměl
v údivu na kozy čuměl.
Kozy vzala, natřásala,
jenom takhle povídala.

Když se sukně dolů sundá,
tenhle žláběk, to je kunda.
Celá nahá před ním stála,
bez ostychu, jen se smála.

Klatislávek, cnostný panic,
jenž by nešel s holkou za nic,
zahodil hned kytku máku,
podrbal se na čůráku.

Za ruku ho Mařka vzala,
na kundu mu ruku dala.
On ji svíral, mačkal dlaní,
potom prdel, nožky laní.

Olízal jí kozy obě,
za prdel ji přitáh k sobě.
Mařkou ale vášeň hnula,
poklopec mu rozepnula.

Čůráka mu pohojdala,
s žaludem si něžně hrála.
Ač jich v rukou měla na sto,
takový tu nebyl často.

Na ty koule, hledět milo,
každá váží nejmíň kilo.
Byly jako vejce pštrosí,
kdo takový koule nosí?

Klatislávek, cnostný panic
jenž by nešel s holkou za nic,
vrazil ho tam v délce celé,
až jí vklouzl do prdele.

Mařka se však nezalekla,
kundu tiskla jako vzteklá.
Zapletené jejich údy,
vyrývaly trávu z půdy.

Šoustni víc, dál bych ho chtěla,
nadělej mi duchy z těla.
On se na ní znovu vrhnul,
div jí kundu nerozthnul.

Desetkrát štěstím hryže,
poblil se jí čůrák v díře.
Klatislávek, cnostný panic,
nepřestal by ani za nic.

Dále nandaval ho skvěle,
do huby i do prdele,
pod paží i mezi kozy,
které měli v rukou mnozí.

Mařka šukala jak vzteklá,
po stehnech jí šťáva tekla.
Kunda bolela jí celá,
mrdat ale pořád chtěla.
v nejlepším byl ale on,
zvon by věšel na ohon.

A on řádil k nepoznání,
patnáct čísel bez vyndání.
Šestnácté již napořádu,
čůráka furt jako kládu.

Kde se vzala, tu se vzala,
paní lesníkovic stála.
Překvapením oněměla,
když tu hody uviděla.

Místo aby ustrnula,
sukni sobě vyhrnula.
Když tu šoustáš mojí dceru,
proženeš mi kundu věru.

Klatislávek ho tam vrazil,
až se jí dech v těle srazil.
Jak házel sebou na ní,
řekl si: "Ta je k pomrdání".

Jednou tu a zase onu,
pohoupal jí na ohonu.
Matku s dcerou, dceru s matkou,
ucpával je teplou zátkou.

Za hodinu, což je k zlosti,
měli toho obě dosti.
Klatislávek se přestal smát,
čůrák stál furt jako mlád.

Šel pan lesní právě kolem,
našel dceru za topolem,
neviděl však svojí paní,
náhle na něj přišlo sraní.

Kšandy stáhl, na bobeček,
skrčil se za jaloveček.
Bylo ticho, větřík vál,
a on si tam klidně sral.

Klatislávek v oné době,
nacházel se v hrozné zlobě,
jak lesní tak i dcera naříkají,
že je celá díra bolí.

Nemohly se ani hnout,
v kundách bolel každý kout,
v nejlepším byl ale on,
zvon by věšel na ohon.

Sem tam se mu mocně houpal,
a jak takhle kolem koukal,
spatřil v křoví blízko sebe,
hezkou díru do prdele.

Jako lev se tiše skrčil,
a hned mu ho tam strčil.
Jak to obě uviděli,
udivením oněměli.

Lesník zařval hlasem obra,
myslel, že ho kousla kobra,
na zběsilý se útěk dal,
jako kůň při běhu sral.

Klatislávek, cnostný panic,
jenž by nepřestal teď za nic,
hodlal dokázati více,
zaběhl si do vesnice.

S kamenným čůrákem v hrsti,
zaběhl až na náměstí,
všechny ženy, jak ho zřely,
sliny v hubě touhou měly.

A ty, kdysi chladné jako led,
chtěli nyní býti první,
nastrčily kundy hned.

A Klatislávek horem pádem,
oprcal je předem zadem.

Po vsi tekla medovina,
a Klatislávek, ten hrdina,
když už neměl s kým by mrdal,
ani krávou nepohrdal.

Ztratil do budoucna víru,
že utahá každou díru,
a s grácií frazirejce,
usek čurák, usek vejce